365/365 Konečná
Opět jsem své pravidené čtenáře nepřekvapila a i poslední 365 píšu (hodně!!!) pozdě. Je to jenom důkaz toho, že 24 hodin, může být pro někoho fakt málo. A vlastně ani 365 dní není nijak extrémě moc, když se kouknu zpět. Pravda, že občas mně při psaní 365 přišlo, jakoby to vůbec neutíkalo a bylo to nekonečné. Někdy jsem zase to, že uběhl další den, zaznamenávala až díky večernímu psaní 365. Je to zvláštní chtěla jsem toho sem napsat tolik a teď vlastně ani nevím, co všechno to mělo být. Snad si postupně vzpomenu. =)
Nedávno mi kamarád položil zajímavou otázku, která mě donutila se nad tímto vším zamyslet a najít v tom nějaký smysl. Zněla: "Proč musíš psát?"
Něco ze své odpovědi na tu otázku sem dám, protože už bych to snad takhle znova ani nenapsala:
Musím psát, už jo, protože mě to baví, naplňuje, nutí k pravidelnosti, disciplíně. Pomáhá mi to najít něčeho cíl, navíc to dělám z vlastní vůle a ne z donucení, o to je to zábavnější, ale i pracnější, protože vše závisí jen na mně. O to to má větší cenu, pokud se to podaří dotáhnout do konce.
Taky mi to pomáhá na mou sklerózu, protože jsem se aspoň mohla podívat, co jsem ten den dělala, když se mě na to někdo ptal. =)
A nakonec psaní je podle mě jeden z nejlepších vyjadřovacích prostředků, pomáhá vyjádřit věci, který bych nedokázala normálně říct. Tak proto píšu...
Při rozhodování pro rozjetí tohoto projektu jsem se schválně nevázala na žádný datum (většinou 365 totiž začínají 1.1.), nechtěla jsem to uspěchat, chtěla jsem se na to připravit a vybrat nejlepší čas. Čas, kdy mě to opravdu chytne, nadchne, kdy si řeknu: "Tak, a teď jsem připravená na to, že budu každej den celej rok bez přestávky fotit a psát na blogísek, co mě zrovna napadne a nevzdám to, dokud to nebude hotový."
Osobně si myslím, že kdo chce jednou rozjet takový projekt a chtěl by ho dodělat, neměl by jeho založení uspěchat. Vybrala jsem si na to proto úplně náhodný den - 10.3.2013. Ten den jsem si řekla, že je to výzva a ty já přece přijímám, tak jdu do toho. Bylo to období před maturitou, nejtěžší období mýho dosavadního života. Nevzdala jsem to během maturity, při přijímačkách na VŠ, o prázdninách ani při začátečním studiu na VŠ. Myslím si, že jsem si na tento projekt vybrala ten nejlepší možný čas (ten nejtěžší), protože aspoň bylo o čem psát. I když jsem to občas flákala, nestíhala, pak jsem byla odhalena, že často falšuju časy, ale i tak su na sebe docela hrdá, že jsem to vydržela a nevzdala to. Dokonce jsem získala i pravidelné čtenáře, kteří moje nadšení obdivují, což mě moc těší. =)
Konec jedné věci určtě znamená začátek jiné. Tenhle projekt sice dneškem končí, ale budou další. Chystám se totiž od úterý rozjet projekt nový. Tentokrát to ale nebude projekt 365, protože si od toho celoročního lítání s foťákem a závislosti na internetu potřebuju trochu odpočnout. Navíc je to dost náročný, každej den vymyslet, co vyfotit, aby se to futr naopakovalo a co napsat, aby to nebyly furt jenom hejty a dávalo to aspoň trochu smysl. Rozjedu na svým momentálně kapku zahnívajícím blogu https://ivunec.blogspot.cz/ tematický projekt 52. Tudíž budu psát články jenom jednou za týden. Téma bude můj přestup na VŠ, učení se žít ve městě, zvykání si na další velký změny v mým životě. Budu se snažit články doplňovat i fotkama, pokud nebudu zrovna pojednávat o něčem, co se nedá vyfotit. =) Na psaní jsem si po dlouhým přemýšlení, kterej den bude nejlepší, vybrala úterý, protože je na to asi nejlepší.
Při vymýšlení, co sem dám za fotku jsem v noci vyběhla ven a šla se poprvé procházet po olomouckých kolejích, co mám kousek od domu.
Koleje jsou jako život, věci k nim přicházejí, odcházejí, ale ony zůstávají. Plynou do nekonečné dálky, kam nedokážeme dohlédnout, skrývají tajemství, budoucnost, minulost, přtomnost a záleží jen na nás, jestli se po nich vydáme doprava, či doleva...
