359/365 Průchod

Mám chuť strašně moc psát, protože je toho za celej den hodně, co jsem si napsala do poznámek, ale taky musím jít spát, což dohromady moc dobře nejde. Musím to nějak skloubit.

Díky dnešku jsem si uvědomila hromadu věcí, co mně přijdou normální, ale zároveň jsou něčím výjimečné a pro někoho třeba normální být nemusí, protože ho třeba ani nikdy nemusí napadnout. Tak například jsem dneska při čekání na navazující bus do Olomouce zjistila, že mě hrozně baví vyřizování pozdravů kamarádů mezi sebou. Vtip je v tom, že to často dělám i ve chvíli, kdy to kamarády samy od sebe ani nenapadne, že by mohli přese mě někoho pozdravovat. Pozdravovat někoho, koho by rádi pozdravovali, protože ho už dlouho neviděli, ale rádi by a ví, že se s tím dotyčným potkávám, ale prostě je to třeba nenapadne. A když vím, že tím udělám tomu druhýmu člověku radost, vyřídím mu pozdrav od jeho kamaráda, kterýho jsem potkala, a to i přes to, že nebyl vyřčen, protože by mohl. Většinou udělám pozdravované/mu velkou radost, což mě ohromě naplňuje (i když to není až tak úplně pravda), protože už očekávám nadšenou zpětnou reakci s tentokrát už pravdivým pozdravem. Což mě naplňuje ještě víc, protože pak cítím nadšenou povinnost a pravomoc k tomu, abych mohla vyřídit další pozdrav a udělat tím radost někomu dalšímu. Když pak pozdrav vyřídím první osobě, ta je z toho samozřejmě většinou taky nadšená a netušíc, že byl její pozdrav vyřízen ještě před tím, než ho vyslovila, pozdravuje zpět. Tyhle pozdravy si už většinou nechávám pro sebe, ale i tak je to takový mnou začarovaný kruh.

Po cestě busem do Olmíku jsem si uvědomila další věc, která je normálně běžná. Totiž jak důležitý je kyslík. Už dlouho jsem nejela v takhle narvaným autobuse, lidi pořád přibývali a nikdo nevystoupil. Měla jsem štěstí, že hned na další zastávce po té, co jsem nastoupila, jeden pán vystoupil, tak jsem si hned sedla. Nedalo se tam dýchat a ten pán, co si vedle mě stoupl a hnusně smrděl cigaretama, to všechno jen dotvořil. Z autobusu jsem vylezla přiotrávená a s hlubokých nádechem.

Taky jsem přišla na to, že je celkem zbytečné se před odchodem na bus a následnou hodinovou jízdou do Olmíku nějak čančat a hlavně česat, i když to teda všichni z nepochopitelnýho důvodu dělají. No a pak vlezou do busu a stejně usnou, takže si to číro zase rozvrkočí. Já jsem si dokonce dneska při běhu na bus ani nezavázala boty (nakonec teda jo, při čekání na druhej), nějak na to nebyl čas. Hodila jsem tkaničky do bot a pila pali!

A poprvé jsem po cestě busem do Olomouce v Prostějově čekala, až projede vlak. A taky jsem dneska byla v knihovně vrátit po 3 měsících 2 knížky. A byli jsme na večeři v menze. A navzájem jsme se s přítelem doprovázeli dom. Koukala jsem ve flóraparku na kačenky ležící na trávě a běhající kolem mě. A taky jsem konečně prošla tímto starým rozpadajícím se osvětleným průchodem, kterej jsem vždycky jenom okukovala z druhé strany silnice, 2x. =)