305/365 Hvězdy

Dneska jsem chtěla vstát brzo, abych se mohla učit, ale v noci mě rýmička, bolení v krku a zad nedovolili moc dobře spát a vlastně ani dýchat, tak jsem se pak nemohla donutit ve spánku i po budíku nepokračovat.
Když už jsem konečně vstala, napsala mě spolužačka, že to nedává a jestli bych jí nepomohla. Popravdě vůbec se mně z postele vylízat nechtělo, ale pak jsem spojila příjemné s užitečným a vzala to rovnou přes oběd. Moc jsem jí asi nepomohla, protože z nauky toho vím asi tolik, co ona a harmonie pro ni, zdá se, nemá cenu, protože se prej stejně chystá odejít. Nechápu to, její rodiče jsou oba vysokoškoláci a myslí si, že má na vejšku každej. Měla problémy i na střední a oni ji donutili na vysokou. To je od nich teda pěkně hnusný. Nemá na výběr.
Vždycky jsem si myslela, že berani jdou tvrdě proti zdi, ale už znám druhej případ rodiči utlačovanýho berana. Jsou to chudáci, kteří neví, co se životem, protože jim ho lajnují rodiče a oni se nemůžou bránit, jinak je zle.

Po cestě domů jsem si po 14 dnech, co jsem byla doma, uvědomila, že mi na nebi vážně něco hrozně chybí. Jsou to hvězdy a je tu bez nich smutno. Asi jsem tady o tom už psala, ale pro člověka, co je zvyklý se v noci rozhlížet po obloze a kochat se miliony světýlek je hrozně těžký zvyknout si, že tam najednou nejsou. Ony tam ve skutečnosti jsou, ale nikdo je nevidí. A já i když vím, že je tady asi nikdy neuvidím, stejně pokaždé vzhlížím k nebesům ozářeným světelným smogem v naději, že se aspoň jedna někdy ukáže. I kdyby byla jenom pro mě, protože by ji ostatní na nebi ze zvyku nehledali.