240/365 Do školy stopem?

Dneska se mně staly hned dvě kuriozní věci. Ráno jsem zase čekala asi 20 minut na navazující bus do Olomouce a asi 2 minuty před jeho příjezdem zastavilo u krajnice auto. Nevšímala jsem si ho a stála jsem dál, ale najednou vylezla slečna a začala na mě k mému údivu mluvit. Říkala něco o tom, jestli nechcu někam vzit a kam jedu, tak jsem říkala, že mně pojede bus a do Olomouce. A ona hned, že mě vezmou, protože taky jedou do Olomouce do školy a už otvírala kufr, abych si tam mohla hodit bágl. Tak jsem nakonec milou nabídku přijala a nasedla do auta, ve kterým byl ještě kamarád té slečny a říkali mně, že už mě tam minimálně 5x viděli stát a přemýšleli, jestli mně mají zastavit, tak to teď už konečně udělali. Ptali se, co studuju, bydlím a tak. Jsou to očividně milí lidi a ani kupodivu nebydlí moc daleko. Nakonec jsme dojeli do Olmíku a trefila jsem i dom. Při loučení mně ten kamarád té slečny říkal: "Tak příští týden zas, ne?". =D

Druhá zvláštní a veselá věc se mně dneska stala při čekání o přestávce na chodbě. Došel nějakej týpek, jestli nechceme jeden výtisk jeho novin/časopisu (nebo co to je) za dobrovolný příspěvek. Normálně bych si asi takových lidí nevšímala nebo řekla ne, ale tentokrát mě to nějak nutilo poslouchat. Potom řekl, že je to časopis o tom, jak správně vychutnat Toffife a ukázal šíleně strakatej ornamentovej papír, čímž mě dokonale zaujal. A když jsem slyšela "dobrovolný příspěvek", tak jsem se držíce v ruce nakousaný Bebe řezy spontánně zeptala: "dobrovolný příspěvek?" a pozvedla jsem nakousanou svačinku. Jemu se rázem rozzářili oči a okomentoval to, že i nakousaný to vypadá skvěle. Tak jsem mu řekla, že je to sice moje jediná sváča, ale že mu klidně kousek dám. On odpověděl, že žádnou svačinu ani nemá, tudíž bych mu možná i zachránila život před smrtí hladem. Jediný problém v tom, že jsem neměla po ruce nůž, byl rázem vyřešen, když ho ten týpek vylovil z kapsy a splnil tak přísloví "správný muž má v kapse nůž". Tak jsem se ho ještě zeptala, jestli chce tu okousanou stranu nebo tu druhou, načež řekl, že je mu to jedno, tak dostal tu nakousanou, kterou si celou nacpal do pusy, strčil mně list novin a odkráčel pryč. Kdo z tohoto momentu trvajícího ne dýl, jak 3 minuty nejvíc nemohl, byla spolužačka Katka. Já vlastně ani taky nevím, jak se to stalo, ale tady je důkaz, že se občas spontánní zachování vyplatí a přinejmenším pobaví okolí.