347/365 S hlavou v oblacích

Přes den se nic moc zajímavýho, kromě toho, že jsem se ve 2 předmětech snažila neusnout, i když se mi to párkrát i podařilo (jsem rebel!). Potom jsem, ač nerada, musela jít nakupovat. Asi bych ani nešla, kdyby to nebylo jídlo. Šla jsem do mé celkem oblíbené Billy, i když je v prioru, kterej ráda nemám, ale tu Billu docela jo, protože už se tam vyznám a neztratím, teda minimálně fyzicky. Většinou se mi totiž stává, že tam přijdu a ztratím se psychicky. Nevím, co mám koupit, protože jsem si nenapsala lísteček, což u nás normálně dělám (nýbrž skeróza), ale tady na to nějak není čas, tak jen tak nešťastně bloudím po obchodě a chci odtud rychle pryč a zároveň vím, že potřebuju něco k jídlu. Dneska jsem se ale neztratila, zhruba jsem věděla, co chci koupit, tak mě to docela i bavilo. Navíc jsem si tam vzpomněla na @Jesisem, protože jsem si koupila jablka. Sice jich není 18 kilo (jenom 2, ne kila, kusy =D) a taky nejsou zelený, protože ty byly moc drahý, ale i tak jsem z toho měla radost a ještě větší ve chvíli, když jsem přišla na to, jak se ovládá ta váha (teda jedna paní mně poradila, já bych asi nepřišla na to, že mám zmáčknout tlačítko ovoce. =D).

Večer po cestě na sbor jsem v korunách stromů slyšela úchvatně zpívat jarní ptáčky, a tak jsem se zasnila. Uvědomila jsem si, že prakticky pořád chodím s hlavou v oblacích. Ať už je to u nás nebo v Olomouci. Pořád koukám do nebe, jako bych něco čekávala, hledala, věděla, tajně očima cestovala po hvězdách a toužila se v jednom okamžiku vznést tam nahoru a vidět to vše zvrchu. Jen tak odletět...