320/365 Kuriózní den

Takhle brzo se mně to snad ještě nepovedlo, ale píšu to ještě za tepla.

Už delší dobu se mně stává, že pořádně nemám o čem psát, tak to trochu odbývám a spíš přemýšlím nad tím, co sem vůbec napíšu, když se nic pořádnýho neděje. Dneska to tak ale nebude, protože je už od rána (teda od mýho rána, což bylo asi o půl 11, protože jsem šla spat v 5) děsně kuriózní den. Hned od samého (mého) rána jsem se nenudila. Až jsem se konečně v 11 vykopala z postele a dopomohlo tomu sluníčko, ještě s nerozlepenýma očima jsem si šla uvařit pití. Načež mě rázem vzbudila a vyděsila krabička s párátkama, která na mě vypadla při otevření dvířek od skříňky a její obsah rovnoměrně rozprostřel mezi umyté nádobí. To mě opět (stejně jako včera, ale za to nemohly párátka) donutilo k tomu, abych utřela nádobí, jinak bych je nevytahala.

Když už jsem to teda uklidila, vytáhla jsem z ledničky pomazánkový máslo, odklopila deklík a chtěla jsem si do něho čuchnout, jestli ještě žije nebo už žije a v tom se deklík vrátil přilepil se mně na xicht. Pak jsem ještě obouchala prkýnko o ledničku, ale to už je vedlejší.

Po cestě na oběd jsem si všimla, že mě 2x obletěl vrtulník a taky, že se už nedá malovat na lavečky. A teď už přijde největší kuriozita dne, co se stala na obědě. Jím si tak smaženej hermelín a najednou se mě týpek, co seděl u vedlejšího stolu ptá, jesli si může přisednout. Nevěděla jsem, co chce, tak jsem řekla, že jo. A on na mě hned vybalil, že to nebude dlouho protahovat, že se mu líbím a rád by mně pozval někdy na rande a jestli mu dám číslo a už sebevědomě tasil mobil. Ten šok mě zmrazil tak, že jsem ze sebe vypravila akorát: "E, cože?" a tvářila jsem se u toho asi takhle =O a pak jsem přemýšlela, co mu na to asi odpovím. Napadlo mě, že bych se ho mohla zeptat, jak dlouho tuhle větu vymýšlel nebo jestli to na ty holky fakt funguje. Taky jsem přemýšlela, jestli to nemám nějak obkecat, ale pak jsem si řekla, že by to zas vypadalo, že se z toho chcu vykecat a navíc jsem byla ještě pořád v šoku a taky jsem měla co dělat, abych nevybuchla smíchy. Tak jsem se rozhodla mu to oplatit stejnou metou. Jednoduše jsem popravdě řekla, že se omlouvám, ale su zadaná. A on na to: "Tak nic, měj se, ahoj," a zmizel. Tak jsem aspoň v klidu mohla vybuchnout smíchy. Jenom se na mě pak dívali lidi, ale co už.

Když jsem to rozdejchala, šla jsem navštívit 2 obchody. V Bille bylo nejvtipnější, že když jsem na něco šáhla do regálu, vypadly na mě další 3 věci, takže jsem furt něco sbírala po zemi a u toho jsem se smála. Radši jsem se ani nedívala na lidi, jak se tváří. V tom druhým obchodě už jsem nic nerozbila a mohla jít spokokeně dom.

Na mé oblíbené křižovatce na sedmnáctce jsem zachránila lidi, čekající na zelenou, protože neuměli zmáčknout to tlačítko. Jinak by tam možná stáli taky půl hodiny, protože ta zelená tam jen tak sama od sebe nepřeskočí. Věřila jsem ale, že to zmáčkli, nebo aspoň ti na druhé straně, tak jsem čekala. Ale jelikož přes ni chodím denně minimálně 2x, tak už znám její provoz, a tak poznám, jestli jsou ty lidi inteligentní, nebo debilní.

A taky  jsem opět kolejím ušetřila pár peněz, když jsem jim tam zastavila 2 protíkací záchody. Stejně nevím, na co ty splachovací záchody jsou, jenom se to rozbíjí. Zlatá kadibudka! =)

A teď si jdu u toho psaní ještě osladit život!